Při dělání pořádku v počítači jsem narazil na několik novinových výtisků ve kterých se píše o travním lyžování. Rozhodně zde nejsou všechny, to by byl seznam mnohonásobně větší. Každopádně pokud doma máte nějaké noviny, můžete mi je poslat, rád je zde publikuji.

Trochu se zpožděním se můžete podívat na pár dalších fotek od našich japonských kamarádů, kteří trénovali ve středisku Nobeyama (prefektůra Nagano). Za zmínku rovněž stojí, že zde se konalo Mistrovství světa v lyžování na trávě v roce 1987 (bez české účasti).

Prvním podnikem letošního světového poháru byl iránský Dizin. Naši cestu jsme již tradičně začali srazem v Brně před Hornbachem. Následně nás Ládis odvezl na vídeňské letiště. Možná nás mělo napadnout už ve Vídni, že to nebude tak jednoduchá cesta, když se nás paní na přepážce začala ptát, zda máme víza. Po krátké negativní odpovědi začala volat na teheránské letiště, zda nás opravdu může pustit do letadla. Ani nevím, zda se jí dostalo kladné odpovědi od Teheránských úředníků, ale nakonec nás přeci jen pustila.

Takže jsme se vydali Airbusem 330-200 na 4247 km dlouhou cestu směr Dubai, kde jsme měli přesedat na další let do Teheránu na nově vybudované letiště Imam Khomeini International Airport. To bylo sice otevřeno již v roce 2004, ale následně opět uzavřeno. Nyní se počítá, že postupně převezme veškeré mezinárodní lety. Z dubaiského letiště let trval další hodinu a tři čtvrtě, takže na teheránském letišti jsme přistáli okolo třetí hodiny ranní místního času. Ihned po přistání jsme zamířili k imigračnímu okénku, kde jsme podle instrukcí iránského svazu lyžařů měli obdržet víza pro vstup do země.

Za okénkem čekal docela nevlídně vypadající úředník, který si vzal naše pasy a ihned se zeptal, zda nejsme Estonci. Po naší odpovědi že nikoliv, ale Češi nás stručně a rázně odkázal na lavici, kde jsme se měli posadit. Mezi tím se u okénka vystřídalo několik dalších cestujících, kteří postupně odcházeli směrem k pasové kontrole a dále k zavazadlům. Mezi tím onen úředník stále volal a mračil se. Asi po půl hodině za námi přišel nám již známý průvodce, který na nás dohlížel již při MS v roce 2005. Toho ale po několika větách odvedli místní vojáci/policisté, takže jsme opět čekali na lavičce bez představy co se děje. Po dalších cca 10 minutách přiklusala žena, která na nás hned spustila, že si musíme pospíšit a ihned jít s ní. Při klusu za onou ženou jsme v druhé části letištní haly uviděli průvodce, jak zvedal ruce na znamení, že nemohl nic dělat. To už jsme se blížili k odbavovací místnosti, kde nám žena předala pasy a oznámila, že musíme rychle nastoupit do letadla a odletět zpět tam odkud jsme přišli, jelikož jsme v Teheránu potažmo Iránu nevítaní. To byl poměrně slušný šok pro všechny. Aniž jsme stihli promyslet další možnosti jsme už seděli ve stejném letadle, jakým jsme do Teheránu přiletěli a na otázku letušek jen bezmocně odpovídali, že jsme nedostali víza. Následovala tedy zpáteční cesta na dubaiské letiště. Ihned po příletu následovalo několik hovorů do České republiky, kde jsme se snažili vysvětlit, co se stalo a pokusit se zjistit nějakou možnost, co bychom měli dělat.

Možností jsme totiž mnoho neměli. Vrátit do Teheránu jsme se nemohli, jelikož jsme neměli ani víza ani letenku. Domu jsme také letět nemohli, jelikož zpáteční letenka byla až na sobotu. Po krátkém dotazu na možnost změny dne odletu jsme tuto možnost rychle vyloučili (za možnost letět ještě ten den nebo den následující byl po nás požadován „poplatek“ 1300€ na jednoho). Chvíli jsem se i zaradoval, že konečně uvidím Dubai a jeho krásné stavby. Jenže, to také nebylo jednoduché. Jak jsem po chvíli zjistil, do Dubaie je potřeba rovněž vízum, které se dá samostatně koupit poměrně draze, takže možností je pouze s hotelem. Další ale na nás čekalo při zjišťování možností ubytování – nejlevnější hotel, který lze z letiště sehnat stál 100 dolarů na jednoho a noc.

Takže suma sumárum, měli jsme tyto možnosti:

1. Zůstat a bydlet 3 dny na letišti podobně jako Tom Hanks ve filmu Terminál
   
2. Přesunout odlet domu a letět hned za poplatek 3900€ pro 3 osoby
   
3. Zabydlet se na tři dny v Dubai za $900 + jídlo a další výdaje
   
4. Nocovat v hodinovém hotelu na letišti, za 750 Dirhamů na 24 hodin pro jednoho (cca 150€)
   
5. Možnost letět znovu do Tehránu, ale neměli jsme ani vízum ani letenku
   

Trochu nás ale navnadil telefonát z Iránu, při kterém nám kdosi na druhé straně telefonu oznámil jejich tradičním způsobem „no problem, no problem, don´t worry“. Dále nám řekl, že se snaží zajistit jak letenku tak i vízum pro cestu zpět do Teheránu. Zůstal nám proto čas na další brouzdání po dubaiském letišti a jeho duty free obchodech. Opět následovalo několik telefonátů jak z česka, kde nás informovali, že se pracuje na řešení tak i z Teheránu, kde se pravidelně opakovalo „no problem, no problem, don´t worry“. Po dalších „xy“ telefonátech nám zástupce iránského lyžařského svazu oznámil, že pro nás mají nachystanou letenku a že si musíme vyzvednout naše zavazadla a dostavit se do kanceláře Iran Air. Takže jsem se vydal zjistit, jak je to s našimi zavazadly a kde je kancelář Iran Air. K mému překvapení, k zavazadlům jsme se dostat nemohli, jelikož byly za pasovou kontrolou, přes kterou nelze projít bez víza a kancelář Iran Air byla mimo budovu letiště, kam se opět bez víza nedá dostat. V několika dalších telefonátech nám bylo řečeno, že za námi pošlou zástupce z Iran Air, který nám letenky zpět do Teheránu donese. Uběhlo poměrně dost času, kdy nám opět volal zástupce iránského svazu, který nám nadiktoval telefonní číslo do kanceláře Iran Air (kde měli pracovat mezi 14:00 až 14:30), na které jsme měli volat a domluvit se, jak nám letenky předají. Do kanceláře jsem se dovolal jen jednou a docela překvapený hlas mi oznámil, že o žádných letenkách neví a že ani s nikým z iránského svazu nemluvil. Opět následoval rozhovor do Teheránu, kde nechyběla ona tradiční trojkombinace „no problem, no problem, don´t worry“. Pomalu se blížila sedmnáctá hodina a naše vidina návratu do Teheránu za závody světového pohárů v lyžování na trávě se ztrácela. No už to zde nebudu prodlužovat, ale následovalo ještě několik dalších telefonátů, kdy jsme konečně dostali jasnou a přesnou odpověď, kde a jak si máme vyzvednout letenku na zpáteční cestu do Teheránu. U okénka jsme pak dostali poukázky, které jsme u check-in pultů museli vyměnit za letenky. O tom, že se slečna za pultem hodně divila a nechápala „vo co nám de“ a proč, když jsme dnes z Teheránu přiletěli, tam chceme zase znovu. Marné bylo vysvětlování, že jsme neměli víza, které teď už snad máme.

No, každopádně jsme nakonec okolo jedenácté večerní přiletěli zase do Teheránu. Opět jsme se museli posadit na lavičku a čekat, ale tentokrát jsme po půl hodině dostali pasy zpět s platným vízem. Pokud si náhodou myslíte, že už je té smůly dost, tak není. K tomu všemu se ještě ztratila moje taška s lyžařskou výstrojí a výzbrojí, takže krom foťáku, náhradního objektivu a reklamních triček jsem sebou měl jen lyže a věci na sobě.

Následovala cesta do Dizinu, kam jsme přijeli okolo půl čtvrté ranní. Hned v hotelové recepci nám oznámili, že trénink je před osmou a snídaně okolo sedmé. Uchhhh…. Tedy slušné čtyři hodiny spánku.

Ke snídani byly tradiční chlebové placky a výběr mezi sýrem a medem. K tomu čaj nebo juice, na který jsem nikdy nenašel odvahu, jelikož nebyl v originálním balení. Na svah jsem přišel až po tréninku a poměrně nalehko, jen s lyžemi. Na programu bylo SG. Na prohlídce jsem zjistil, že první jízda se jede v trati jen tréninkově a závodní je až jízda druhá. No, vzhledem k tomu, že jsem neměl lyžařskou výbavu, fotil jsem první jízdu. Na druhou, tedy již závodní jízdu jsem se domluvil se Stockerem (který mi půjčil svoje lyžáky Technika), s Antonellou (která mi půjčila svojí lyžařskou kombinézu) a Restem (půjčil mi helmu). A na rovinu, stálo to pěkně za *****. Nerozhýbaný a zatuhlý z 36 hodinové cesty a 4 hodinovým spánkem jsem si na lyžích vyjel vlekem na start, kde jsem se zařadil mezi poslední závodníky. Když jsem pak odstartoval, bylo to snad ještě horší. Ihned jsem si vzpomněl na Lucku Surovcovou, která v pořadu Dobré ráno na ČT1 o travním lyžováním řekla, že lyže řídí ji a nikoliv ona lyže. Ty blbý Techniky byly tak děsně měkké, že jsem neměl vůbec žádnou odezvu od lyží a neustále putoval mezi záklonem a předklonem. Prostě děs. A že to byla bída svědčí i 11. místo v cíli, kdy mě předjeli snad všichni Iránci, kteří měli lyže na nohách.

V pátek byl obdobný časový program, ale jely se dvě závodní jízdy obřího slalomu. Program se totiž musel přizpůsobit televizi, aby mohl být závod v přímém přenosu. Naštěstí na tomto svahu s umělou trávou se lyže příliš nešpiní, takže jsem je pouze vytřel a čekal na další kolo, tedy až přijede do cíle Stocki a předá mi lyžáky, abych mohl rychle vyjet vlekem na start.

Souhrn:

• Let Vídeň – Dubai (4247 km)
  
• Let Dubai – Teherán (1219 km)
  
• Let Teherán – Dubai (1219 km)
  
• Let Dubai – Teherán (1219 km)
  
• Závody SG – 11.místo
  
• Závody GS – 5.místo
  
• Let Teherán – Dubai (1219 km)
  
• Let Dubai – Vídeň (4247 km)
  

Podle neoficiálních informací od organizátorů byl problém s naším vízem způsoben jednáním o americkém radaru v České republice.

Celkem 13370 km ve vzduchu. Závody na prd.