Hned po příjezdu všechny potěšil pohled na svah. Tráva byla na úrovni českých golfových hřišť, jen ten sklon byl o chlup větší. Celková délka svahu byla pro potřeby travního lyžování bohatě dostačující – ani se nestartovalo z vrchu. Podle toho, co říkala Yukyio, se shora startovalo nedávno jen jednou a skončilo to vícenásobným odvozem na lékařské ošetření – jo, kdyby tak někdy byli třeba v Tišnově
![Laughing Laughing](/mambots/editors/jce/jscripts/tiny_mce/plugins/emotions/images/smiley-laughing.gif)
. Takuya pak ještě doplnil, že se jedná o jeden z nejtěžších svahů, který v Japonsku mají.
Zde si dovolím trochu vlastního názoru. Chápu, že není ve finančních možnostech českých nebo evropských provozovatelů a organizátorů pořídit si nové svahy, ale právě svahy jsou to, co nám chybí k dalšímu rozvoji travního lyžování i mezi veřejností (uvidíme, jak se prosadí Čenkovice, Horní Lhota a Branná, které se
![Foto_Japan Foto_Japan](/images/zoom/2006-09-29_FIS_Japan_zahajeni/thumbs/DSC_0208.JPG)
ucházely o dotace z Ministerstva pro místní rozvoj). Jít se svézt v Japonsku na mírně nakloněné golfové hřiště je radost a zvládne to snad každý. Na straně druhé si třeba nedovedu představit, že by do Tišnova jezdili turisti za volným ježděním. Profily a povrchy svahů jistě také souvisí s technikou jízdy kterou předváděli nejen ti starší, ale i ti nejmladší. Oni totiž nemusí při jízdě ze svahu „bojovat o život“ a mají dost času věnovat se technice jízdy. Ve výsledku jsem měl pocit, že moje technika pokulhává i za 8letými dětmi.
No ale zpět k závodům. Pořadatelé nám zajistili velmi pěkné ubytování jen asi 200m pod svahem v pěkných dřevěných domcích s výhledem přímo na svahy (krom svahu pro travní lyžování zde byli i svahy určené pro zimu). Nedaleko od domů někteří viděli opice...alkohol nepili, já u toho nebyl a tedy je neviděl, ale budu jim věřit. Bohužel zdokumentováno to fotoaparátem není.
![Foto_Japan_2 Foto_Japan_2](/images/zoom/2006-09-29_FIS_Japan_SL1/thumbs/DSC_0342.JPG)
Samostatnou kapitolou byla organizace závodu. Při zahájení nechyběla ani princezna (ne ta která nedávno porodila potomka trůnu, ale ta druhá), ale pro mě osobně hlavní perličkou zahájení bylo vystoupení s bubny (video je v sekci videí a také na konci toho článku). V sobotu a v neděli pak pořadatelé naplánovali vždy po jednom slalomu a jednom obřím slalomu denně, tedy čtyři kola na každý den. Pokud se sečtou všechny kategorie, startovalo okolo 80 závodníků a závodnic. Program začínal ráno okolo sedmé hodiny ranní tréninkem a končil odjetím dvou kol slalomu a dvou kol obřího slalomu před třetí hodinou odpolední. Ani se mi nechtělo věřit, že časy startů a prohlídek byly dané přesně na minuty (start třeba na 9:32), ale hlavně že časy se dodržovaly. Jakmile do cíle dojíždělo startovní číslo 30 už byly připraveny předběžné výsledky první patnáctky a do deseti minut po dojetí posledního závodníka byla postavena trať dalšího kola (tratě se stavěly vždy den předem, kdy se označilo místo každé brány a přestavba tak byla velmi rychlá).
Co do výsledků se výkony Japonců začali zvedat. Především mezi ženami dokázala Yukiyo zatápět i Zuzce Gardavské s Peťou Mlejnkovou. Mezi muži se o pozici nejlepšího Japonce bojovalo mezi Takuyou Asukai a Yashima Tetuyou. Výsledky české výpravy asi není potřeba příliš komentovat, mezi muži 3× vyhrál Jiří Russwurm (SL a 2×GS) a jednou Martin Štěpánek (SL). Mezi ženami se dařilo Zuzce Gardavské, která si domů vezla 3 zlatky a jedno stříbro.
V neděli, po ukončení závodů, jsme se vydali na cestu zpět do Tokia, kde jsme zůstali do pondělních čtyř hodin odpoledne. Měli jsme tak v pondělí čas na prohlídku Tokia. Jako průvodce s námi vyrazila Yukyio a její přátelé. Ti nám nejdříve ukázali tradiční část s buddhistickým chrámem a drobnými obchůdky. Následně jsme se přesunuli to Akihabara Electronic Town, kde jsme se dívali po elektronice.
Celkově si tak ze závodů odvážím velmi pěkné zážitky.
PS: v sekci Video si můžete prohlédnout videa ze závodů.
PS2: a zde již ono slibované video s bubny ze zahájení (děkuji Fure, že natáčela jejím foťákem):